Ve své páté knize se Jiří Odvárka drží autorské metody, která je pro něj typická už od debutu v roce 2002: na podloží historických reálií, prezentovaných v kompozici knihy často ve formě písemných i fotografických dokumentů, tká osudy lidí, na něž se doba, ve které žijí, ironicky ušklíbá a zhusta je častuje svými kaprici. Životní příběh jednoho z těchto nepatetických hrdinů Hanse Vorreibera nám autor přibližuje optikou filmového střihu – od videoklipů až po flashe, kde posouvá děj vpřed jen krátkými, ostrými záblesky. V kaleidoskopu těchto záběrů se objevují i ostře vykreslené postavy, ale bodový reflektor autorovy imaginace se pevně drží protagonisty. A je to postava věru nejednoznačná: přátelsky vychází jak s ortodoxním nacistou Kahnem, tak s komunistou Bártou, jenž je nakonec schopen napsat ze závisti udání na svého přítele z dětství Kroupu... A přesto v klíčových chvílích svého života dokáže odmítnout výhody, které mu nabídnou chvíle historických zlomů výměnou za něco tak nepodstatného, jako je – konzistentní morální životní postoj. A v tomhle já osobně vidím hlavní poslání a smysl pátého Odvárkova opusu, i když pochopitelně nelze přehlédnout autorovu snahu přispět k osvětlování spletitých česko-německých vztahů ve třech ideově nejdůležitějších dialozích knihy (Vorreiber – Kroupa, 1938; Vorreiber – Kahn, 1940; Vorreiber – Kroupa, 1960): možná by na světě bylo méně konfliktů a méně běd, kdyby přátelé z dětství nevstupovali do politických stran, ale zůstali členy onoho jediného spolku, do nějž kdy Hans Vorreiber (Honza Obrtlík) vstoupil. Spolku, kde jsou možná „jenom pivní strejcové“, ale rozhodně si dokáží vzájemně pomoci, když jim hoří střecha nad hlavou. Mgr. Ondřej Pfeffer