Prozaický debut Jiřího Odvárky TETIČKA vyšel v loňském dubnu, BOOM, hořký šklebenec o prudké expanzi Investiční banky, následoval v listopadu téhož roku a neuplynulo ani čtvrt roku a na světě je třetí Odvárkův opus STORÁČ. Takto plodný v tak krátkém časovém úseku dokázal být v české literatuře jen Vrchlický a pak až Donát Šajner. Z prozaiků nikdo. A to možná ještě leckdo neví, že o Odvárkův čtvrtý, již dokončený rukopis se v tuto chvíli přetahuje pět nakladatelů. Co pudí našeho autora vyslovovat se s takovou temporální brizancí? Ano, může to být to, co nám všem právě tane na mysli. Tvůrčí protlak. Tvůrčí přetlak. Všimněte si s jakým až zimničným chvatem těká od tématu k tématu: příbuzná, finance, kapriciosní zastaveníčka v čase, bigbeat. Je to těkání ovšem jen zdánlivé: pozorný čtenář Odvárkových knih, jenž se dokáže empaticky vnořit do textuální struktury jeho díla, dokáže post hoc, ego propter hoc faneromérně analyzovat ony jemné transformace časoprostorových vztahů, které určují jeho abysální envoi. Teď to možná pro laiky začne být malinko obtížné, proto možná bude ku prospěchu, začnete-li si dělat písemné poznámky. Abyste snáze byli sto pochopit zmíněné transformace časoprostorových vztahů. Tyto transformace eklatantně zviditelňují závislost prostoročasových dimenzí na vzájemné rychlosti setrvačných soustav při přechodu od jedné soustavy k druhé. Soustavami zde pochopitelně míníme tři dosud editované Odvárkovy artefakty. Tedy: té = té nula krát lomeno druhá odmocnina z jedna minus vé dva lomeno cé dva a l = el nula krát odmocnina z jedna minus védva lomeno cédva, kde té nula a l nula jsou klidové hodnoty času a délky, vé vzájemná rychlost soustav a cé rychlost světla ve vakuu. To je, jak jistě chápete, naprosto nová šlépěj na žírné roli české literatury. Ale protože se mi již zdá, že někteří z vás už usínají a vzadu kdosi pláče, končím – a připíjím na Storáče. 21.2.2003 Ondřej Pfeffer