Jiří Odvárka (1948) se od roku 2002 věnuje popisu privátních „malých“ dějin. Ve svých sarkastických příbězích bohatě využívá archivní dokumenty a fotografie. V šesti publikovaných dílech tohoto autora nalezneme širokou paletu postav, jejichž určujícím a jednotícím znakem je, že jsou epochou válcovány, smýkány, štucovány a často opakovaně přistihovány v nedbalkách.

Tematický záběr Odvárkových prací je poměrně široký. Česko-německý problém je autorem modelován ve dvou knihách – TETIČKA (Sarkastické non-fiction o německé ženě, která byla v nesprávný čas na nevhodných místech Evropy; 2002) a VORREIBER (Osudové scenário vojáka wehrmachtu; 2004).

Pohnuté události v českém bankovnictví na začátku devadesátých let popisuje autor v novele BOOM (Hořký šklebenec o prudké expanzi Investiční banky; 2002).

Nejrůznější životní osudy a situace v letech 1914–2002 se v centru autorovy pozornosti ocitají v knížce STORÁČ (Historická sonda do senkruvny vnořená; 2003).

Zcela unikátní popis Golden Sixties – doby krátce před vznikem proslulých Plastic People of the Universe – pak nalezneme v knize AUVAJS, MEJLO (Zlatá léta šedesátá, jakož i čacké početí big beatu v Břevnově (2003).

Ať již budeme na práce Jiřího Odvárky pohlížet z jakéhokoliv kritického úhlu, nemůžeme mu upřít to, že je dobrým vypravěčem. Pracovní metodou autora ve všech jeho dílech je řetězová velkovýroba šotů, velmi krátkých dějových střihů, které jsou autorem ostře a jednoduše skicovány. Mají autentickou atmosféru právě popisované chvíle a urychlený spád děje.

Z těchto bazálních stavebních dílců buduje Jiří Odvárka výslednou stavbu svých literárních děl poměrně rozmanitě: jednou je dosti rozmařile vrší na sebe, jindy je skládá do ucelené mozaiky, tu je zavěšuje volně do prostoru a onde je kompozičně obmyslně řetězí, nechávaje na čtenáři, aby metapáteř příběhu odhaloval a nacházel zpětně. Touto osobitou metodou výstavby děje Odvárka své čtenáře vtahuje do centra komprimovaných a zhutněných událostí.

Ne každý ovšem musí Odvárkovu způsobu střihového vyprávění přijít na chuť. Navíc by se autorovi dalo vytknout, že místy se až příliš opájí květnatostí svého jazyka a dějový spád jeho knih se občas díky tomu rozlije do mělkých niv a lužních lesů záplavy synonymních vyjádření, epitet ornans a vršených adjektiv…

Nicméně je nutno konstatovat, že Odvárka je autorem, který v relativně krátkém čase od roku 2002 již našel svoji čtenářskou obec, jeho knihy se slušně prodávají a ani v knihovnách na ně neusedá prach.

V zatím poslední knize JAU TRÁDADÁ (Teatrum normalizačního kvasu) autor oslovil patnáct členů Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka a požádal je o kritické připomínky k vlastnímu subjektivnímu popisu společně prožitého času v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Vyzval tak k autorské spolupráci budoucí hlavní hrdiny své dosud nenapsané knihy.

V průběhu roku 2007 jim po částech zasílal neredigovaný rukopis, jako by se aktérů popisovaných dějů dotazoval: „Stalo se to vůbec? No, co tomu říkáš, kámo? Stalo se to ausgerechnet takhle?“

Tímto způsobem vznikla originální forma silně subjektivního vyprávění a následných reakcí na ně; reakcí ze začátku povětšinou pochvalných, později znepokojených, posléze pobouřených a nakonec poměrně příkře odmítavých.

Jako by autor knihy před členy mnohočetné vycpálkovské folklorní komunity obnažil srdce, poté roztrhl na hrudníku tričko a patnáct spoluhráčů svého příběhu pozval k nelítostné palbě na cíl: „Střílejte! Jsem připraven!“ („Strelajtě, tavarišči, ja gatov!“ S. M. Eisenstein, Křižník Potěmkin).

Autorem zvolené schéma příběhu: popis, dialog, popis, dialog, kritika, pochvala, odsudek, výhrada, nesouhlas, odmítnutí dodává knížce pulsující atmosféru, ve které se bývalí mnohaletí členové souboru neshodují ani jen v tom, kolik jich vlastně tenkrát bylo (?!).

S tím, jak se vstřícný chór odpovědí mění v převážně odpíravý až zavrhující, markantně graduje čtenářský pocit napětí a spádu. A v tom Odvárkova metoda „vnějšího oživení“ jinak nepříliš dramatického vyprávění opravdu funguje.

15.11. 2007 – Dahlie Tunkeová