O. Janota 27.9.2012 Stouni sa valijó na Prahu Vážený pane Odvárko, jako starý střešovičák, hviezdoslavovák a pak norbertovák si dovoluji poděkovat za milé rozvzpomínání se nad mnoha místopisnými a dobovými detaily vaší dokumentární knihy Auvajs, Mejlo. Popisujete naše „šedesátá“ velmi věrně, téměř strojopisně. Andrtejkers a Odvárka na Ořechovce, to byl mezi námi školáky fakt pojem! Bylo to teď při čtení jako strašidelné deja vu, pamětníku mrazivě zalézající i po tolika letech až do morku kostí. Jaká ubohost! Na jedné straně společnost papouškující odvar ruského marxismu a proti ní revoltující mládež, stejně tupě papouškující „rolinkstouns“. Tehdejší bezvýchodnou nevolnost, řečeno sartrovsky, jste skvěle vyhmátl literárním zrcadlením dobových postav. Nestvůrně kašpárkovitý skupinový vedoucí, poruštěnec Vladimír, zneužívající pionýrskou ideologii k ošukávání patnáctek má své druhé já ve stejně kašpárkovitém rockovém bubeníkovi, šukajícím skrze ideologii rockové hudby po koncertě opilé fanynky v roští. Kapela Undertejkři, okrádající svazácké zřizovatele na tržbách je pak v libeňské Čechii stejně obratně okradena slizkým „panem učitelem“, budoucím magnátem českého popu. Rockeři, ponižovaní různými maličkými učitelskými a stranickými diktátůrky, kvitují se stejnou rozkoší z ponížení repertoár polské rockové kapely, která je pozvala na společný koncert. Důvod k „hurónskému posměchu“? Polská kapela hraje „sto let za vopicema“ repertoár skupiny Shadows, dřevní libé instrumentálky, stavící ve své době novátorsky na neoposlouchaném zvuku elektrických kytar, zatímco ona česká kapela již zkopírovala z „laxiku“ Stouny, rebelii, která po slušňáckých Shadows se přivalila. Poláci trapňáci. Pod maskami zdánlivě opačných ideologií mladých a starých, hipísáků a komunistických měšťáků, panovala v Čechách 60.let společná životní filosofie nevědomosti a egoismu – životní obzor obou stran nesahal dál než za uspokojování potřeb na animální úrovni. Kopulace, intoxikace, a maximum křiku, ať z prvomájové tribuny či beatového pódia. Make love, not war sloužilo v Čechách mladému lumpenproletariátu jako kulturní kulisa, podobně jako vznešená myšlenka sociální rovnosti sloužila jako náramná zástěrka pro korytaření nové lumpenburžoasie stranických funkcionářů, z proletariátu vzešlých. Refrén stounovského „Zmiz z mýho vobláčku“ by v překladu kina Ořechovka vypadal zřejmě takto: „Hej, hej, pít, pít, šukat a srát, hej, hej, pít, pít, šukat a srát“. Čechy jsou malá země, vždy asi závislá na importu cizích kultur. Je příznačné, že „rockovou Ořechovkou“ se mihne v knize i postavička spisovatele Škvoreckého, pamětníka generace zbožňující „dixik“. Za každý import se platí, v případě kultury mizérií ztráty vlastní identity. Vlastní srdce imitovat. Stounama, dixikem, stranickou legitimací či třeba bankou IPB. Naše generace 60.let, jak kniha Auvajs Mejlo dokládá, to sežrala i s navijákem. Zda dnešní pořídí jinak, ouzko pomejšlet.