Jiří Franz 17. 9. 2007 Ahoj Jirko, udělal jsi mi velikou radost a děkuju, protože – včetně toho neuvěřitelného setkání po 40 letech – jsem si na tebe i na Undertakers vzpomínal v životě moc často. Dalo by se o tom povídat hodiny a hodiny , ale některé momenty se mi vryly tak nesmazatelně, že už je neopustím. Ta knížka je krásná, jsi šikovnej a jsem si jist, že oslovila stovky, možná tisíce lidí, kteří ty roky – včetně břevnovského bigbítu – prostě znali a žili tím docela „fest“ Já nevím jakou jsi měl pak po letech a nebo dodnes sebereflexi na tohle krásný období, ale leccos poničila doba a plno věcí i lidé kolem tebe, kteří zkrátka – co si budeme povídat – tu palici tak vyspělou jako ty nikdy neměli. Leccos je škoda, leccos je nostalgie – víš to sám lepší a nepochybně nejsem první,kdo ti píše a ještě asi občas psát bude. A ne jen proto, že už jsme dědci a že třeba právě v Auvajs Mejlo je tak beznadějně skryto „naše mládí, v prdeli“. Já si skoro přesně pamatuju všechno, co jste hráli. Nevím proč mi tolik utkvělo nejvíc I Can Hear the Grass Grow – hledal jsem nedávno něco o Move na netu, moc se mi to nepodařilo. Ale i plno dalšího. Vy jste hráli dost dobře docela těžký věci a hráli jste to mazácky – moc a moc svébytně. Poznal bych to i dnes – i když ty zesilovače apod. byly plné elektronek.:-) Mládí a postpuberta nechce vidět skutečné kvality, neznám detaily – i když kniha je trochu odkrývá – ale škoda, že Hládek nebyl dřív. Spíš pro tu jeho hlavu. Ty jsi potřeboval kolem sebe chytřejší lidi – i když kdo ví. Byl jsi osobnost, ani si to možná dodnes neuvědomuješ. Nepochlebuji, nemám to zapotřebí. A ty už vůbec ne. Mário byl od ranného mládí podivín, samorost, ale uměl to – a ani on si myslím dodnes netuší, jak moc dobře to uměl. Tys to věděl. Nikdy nezapomenu, když jsi mi vyprávěl, jak se chodí trápit a dívat na Hladíka – tehdy již vlastně celebritu – aby pak zjistil, že Steve´s Blues zahraje zcela bezpečně taky. Hládkovo Purple Haze ? Neskutečnej zážitek. Nevidím dnes nijak fatalisticky či úkorně skutečnost, že se mi nakonec nepodařil veliký sen si alespoň jednou s vámi veřejně zahrát. Styděl jsem se tobě a „přísnému“ Máriovi říct, že doma ty vaše věci na tu basovku urputně trénuju – protože co kdyby? Nikdy nezapomenu, jak jsme seděli někde v Cihelně na trávě a Hládek se mi díval na pazoury a napomínal, abych na tý basovce nedržel furt ten levej palec přes hmatník.. Mám někde doma na zaprášenejch kotoučovejch magnetofonovejch páskách nějaký naše společný hraní a vyřvávání z jeho dejvického pokoje. Ti kluci od Nikola, když jste se začali na těch čajích na Bílé hoře objevovat, už skoro zklamaně – i když přejícně a dětinským „obdivem“ – počítali s tím, že si s váma zahraju, ale svět šel jinak a když se objevil Eda Parma, nebylo co řešit. Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale předpokládám, že s oprávněnou hrdostí ano – i to byla tvoje zásluha, že Parma s The Undertakers vystupoval. Bylo to na tvůj „ ksicht“, na tvůj nezlomný entuziasmus, na schopnost strhnout lidi – a možná se mýlím, ale především na výběr nelaciného repertoáru. Vybíral jsi to ty, vím to. Parma mi to po letech zcela otevřeně řekl. Vážil si toho. Byl jsem u tebe párkrát v Břevnově, pouštěl jsi mi Foundations, Mammas and Pappas, Who, Kinks, Troggs, Monkees, Equals, ale taky Moody Blue, Hollies, Procol Harum – úžasný , překrásný věci – snad to vzpomínám přesně. Asi ano. Nikdo to tehdy ani neznal, protože se pořád ještě v těch 60. letech chtělo pořád Last Time etc. etc, nebo dokonce Beatles, což bylo rouhání - a vůbec spíš dobře kopírovatelné, hratelné a vyřvávatelné věci. Knížku si ještě musím pořádně přečíst, ale již teď nemohu souhlasit s tím, co tam někde říká možná právě Hlavsa, že Undertakers hráli hlavně Stones. Myslím si, že to tak nebylo a kdyby to tak bylo, nikdy by to nemělo tu fazonu.